Pořád si pamatuji ten telefonát s mámou. 

“Tak co, jak se máš, co nové v práci?” 

“Aaale, podali jsme nabídku do Zambie… Ale moc se mi tam nechce, je to moc daleko, potřeba očkování, mají tam malárii…”

“Noo, tak to držím palce, aby vám to nevyšlo!”

A ono to vyšlo. A bylo to naprosto boží. 😀Tak akorát punkový, pracovně hodně rychlý a šíleně intenzivní. A taky naprosto pohodový, čarovný a zvířátkový. Ale hezky popořádku.

Musím se přiznat, že přípravy na výjezd do Zambie byly pro mně docela stresující. Na prvním meetingu se zadavatelem jsme se dozvěděli, že Zambie se nachází na pokraji humanitární krize způsobené letošními slabými srážkami v monzúnové sezoně. Zambie využívá primárně hydroelektrárny, takže při nízké hladině vody v nádrži Kariba nemají dostatek elektřiny a přistupují k tzv. loadsheddingu (pravidelným odstávkám elektřiny). Z důvodu nedostatku vody se též zhoršila epidemie cholery a očekává se akutní nedostatek potravin. Supr. Zambie čím dál tím víc zní jako krajina, od které se chce člověk držet co nejdál. 

Naštěstí byli součástí našeho dodavatelského týmu i ostřílení nadšenci do regionálního rozvoje z MENDELU a Holistic Solutions, kteří se nás, co jsme měli jet do Afriky poprvé, snažili upokojit. Upokojování konkrétně zahrnovalo popisování šťavnatosti místních steaků, vlídnosti, lahodné chutě místních ciderů, přátelskosti a ochoty místních obyvatel a pozorování zdejší fauny a flory (čti safari).

První kontakt se Zambií jsme nakonec absolvovali z důvodu překrytí prvního zakázkového deadlinu s našim očkovacím harmonogramem online z Brna. Našim prvním úkolem bylo kontaktovat celkem 18 (později 19) stakeholderů – různých zástupců ministerských oddělení a organizací veřejné správy za účelem zjišťení počtu lidí pracujících s prostorovými daty a přehledu tvorby a publikace datových sad. Ve většině případů jsme museli stakeholderům také vysvětlit pozadí a primární cíle našeho většího projektu SLIM (Sustainable Landscape through Integrated Management) pod který zakázka spadala. Jak jsme zjistili, Zambijci si docela potrpí na formality a řádné představení všech účastníků meetingu, které muselo někdy proběhnout i třikrát pro nově připojené kolegy. Taktéž velice ctí hierarchii a bez toho, aby vám ředitel oddělení oficálně předal slovo, v podstatě nemůžete hlavní část meetingu zahájit.

Úvodní online meetingy se konaly dva týdny a mezi tím probíhaly další přípravy na výjezd. Očkování na břišní tyfus, žlutou zimnici a choleru (mimochodem, věděli jste, že cholera se pije? A chutí jako sprite?), nákup lehkého letního oblečení s dlouhými rukávy, nákup repelentů, antimalarik (nakonec jsme je ani nebrali) a moskytiér, nákup čínskych polívek a proteinových tyčinek, psychická příprava rodinných příslušníků, geograficko-faktografická příprava rodinných příslušníků, atd…

V den D jsme se ve složení Tomáš, Tom, Honza, Jaromír a já potkali v Brně na autobusovém nádraží u Grandu a netrpělivě očekávali příchod autobusu, který měl nakonec více jak hodinu zpoždění. Když jsem seděla v autobuse a bylo zřejmé, že odlet bychom měli stihnout, padla na mně konečně jakási úleva a přejezd kolem Pálavy zalité zapadajícím sluncem mi připadal, jak kdybychom už byli v Africe. Ve Vídni na letišti jsme stihli jedno rychlé pivo s kolegy z ČZU, kteří shodou okolností letěli také do Zambie řešit jiný projekt, a mezi posledními nastoupili do letadla. Všechno proběhlo tak rychle,  nebyl čas se vůbec nad něčím zamýšlet nebo strachovat a než jsme si to stihli uvědomit, už jsme letěli směr Addis Abeba. Zde nás čekal po pár desetidolarových lahváčích a kafe brzký ranní přestup na letadlo do Lusaky. Když jsme vystupovali z letadla v Lusace, říkám Honzovi: “Tak, a teď mě uštipne první komár a umřu.” Ano, opravdu, tak iracionálně jsem se v tu chvíli bála všech nástrah Afriky, o kterých se člověk dočetl někde na internetu. Člověk se ale velice rychle upokojí, když zjistí, že mezi hladující, nebo bojující Afrikou a turistickým safari je celé spektrum Afriky, o kterém vás v zeměpise nikdo neučí…

Na letišti nás vyzvedl Pompi, rozený Zambijec, který studuje doktorát na MENDELu a spolupracoval s námi na této zakázce. S Pompim jsme v průběhu následujících týdnů strávili hodně času a umožnil nám lépe pochopit a nehlédnout do místních tradicí, historie, politiky i střípků každodenního života. Již po pár dnech jsme odkoukali, že když človéka oslovíte “Hello Boss”, udělá pro vás vše daleko ochotněji. Že se v Zambii všichni zdraví jedním dechem “Hihowareyou?” a je nezdvořilé neodpovědět “Iamfinehowareyou?”, i když vás zrovna nezajímá jaký má paní prodavačka den. Že zařídit SIM kartu a dobít kredit se vyplatí pouze v polorozpadlých, rezavejících, miniaturních stáncích ručně pomalovaných na červeno s nápisem Airtel případně nažluto s nápisem MTN. Že křižovatky fungují bez semaforů principem zipování. A že místním MHD turisti nejezdí, protože “tě tam nacpou jak chleba”.